Nicméně co není v nohách, může být zase v hlavě nebo aspoň na jazyku a proto jsem se chopil příležitosti a pod záminkou vlastního zranění a propadlého startovného (což je v triatlonu trochu větší položka než jinde) nalákal v minulém roce do Žďáru dva skutečné dravce z Jihlavy, a spoléhal na to, že s jejich pomocí se bude závodit líp. No a co se dělo potom, to nemělo obdoby a Vy se to hned dozvíte.

Za náš tým nastoupil Vláďa Rychetský, výborný silničář závodící v masters, který patří k nejlepším v republice. Pro běh jsem vytáhl z rukávu Vláďu Srba, který musí všechny závody běhat sám, protože ostatním vždycky uteče... no a na plavání, tam se zas nedá tolik zkazit, tak to jsem si nechal pro sebe:-)

Individuální závodníci, kterých byla většina, měli před štafetami 15 min. náskok - tak jsem si říkal, konečně mě nebude mlátit 100 lidí po hlavě a ukážu jim zač je toho loket:-) Jenže se rychle ukázalo, že ostatní asi chodili na bazén častěji a začali se mi ztrácet v dáli...a aby to nebylo všechno, přehnali se kolem mě první hvězdy hlavního závodu mužů...a tak jako klesaly ke dnu moje nohy, začala klesat i moje nálada...

Ale pak to přišlo - čelo závodu se vyřítilo z vody a svým dupotem a odlétajícími kapkami vody probudilo Vláďu Srba, který do té doby spokojeně podřimoval v trávě na břehu. Uviděl moji ztrátu rovnající se délce Titaniku, s rozběhem skočil do jezera, voda se začala vařit a náskok první štafety rychle mizel, z Titaniku se stal remorkér a potom možná tak jednomístný kajak... já už jsem tam byl v podstatě zbytečný, tak jsem se alespoň rozhodl pro užitečnou činnost a obtěžoval slečny ze sponzorské štafety Fordu:-)

Potom výběh z depa a tam už čekal nekompromisní Vláďa Rychetský, který se rozhodl prověřit, co ti triatlonisti na svých časovkářských speciálech vlastně umí. Popravdě, ten náskok z vody měli dost značnej, takže před Vláďou bylo možná 50, možná 80 nebo 100 triatlonistů, v čele s dřívějším vítězem světových pohárů Martinem Krňávkem. Klátili se na svých strojích, funěli do kopců, potili se, dřeli... Ale bylo jim to houby platné, jednoho po druhém je míjel cyklista bez speciálního vybavení, zato s perfektní technikou jízdy a dynamitem v nohách. Tempem, které se rovnalo tomu v elitě a na špičce závodu, projížděl startovním polem jako nůž máslem, směrem vpřed. Ostatní štafety zatím netušily, co se děje, až o mnoho později jim došlo, že během cyklistické části se všechny posunuly na druhé a další místa:-) To, že se jejich členové střídali po každém kole (3x31km) bylo vlastně už úplně jedno...

Triatlonová reprezentace v boji o mistrovský titul ovšem jela také rychle a i když mnoho desítek triatlonistů padlo Vláďovi R. za oběť, stále zbylo ještě asi 30 nejlepších, kteří se, nic zlého netuše, vydali na běžeckou část. Fanynky tleskaly Krňávkovi i slovenskému Karlu Džalajovi, ale jen do té doby, než jim náhlý závan větru fouknul vlasy do očí... když si je opět odhrnuly, muselo se jim zdát, že vidí ducha, který jen tak pro zábavu letí mezi unavenými triatlonisty. Nicméně to nebyl žádný přízrak, to si jen Vláďa přestal pískat na stéblo trávy a po předchozí malé plavecké rozcvičce se pustil do závodu naplno. Dlužno říci, že přihlížející ani organizátoři vůbec netušili, že jim někdo může tak rychle běžet po trati -pomocníkům na občerstvovací stanici padaly kelímky z rukou, starší lidé sotva uskakovali, babičky nevěřícně kroutily hlavami a jejich vnučky házely podprsenkami...:-) Jestli se Vláďa některým z nich stihl v lesní části okruhu i podepsat, jsem se vlastně ani neptal a zůstane to zahaleno tajemstvím... Konkurenční štafety už také pochopily, že mají problém a že jim asi něco uniklo:-) Triatlonoví soupeři z oné elitní třicítky se zamračili a přidali do kroku (tedy ti méně moudří), ti rozumnější si dali raději dva plátky melounu navíc, protože museli mít správný dojem, že asi není jejich den....

Až teda na toho Krňávka s Džalajem a ještě asi další tři, kteří (a můžou za to poděkovat hlavně mně:-)) měli takový náskok, že by to neseběhl ani Kenenissa Bekele, Tanui, Kiptanui, Lagat ani nikdo jiný. A je to tak dobře, protože cílová páska patří absolutnímu vítězi (mě dalo zabrat i těch posledních 50 metrů, které jsme běželi společně do cíle).

Ještě jednou díky Vláďovi and Vláďovi za krásný sportovní zážitek, reprezentaci klubu a speciálně ode mne za možnost pozdravit všechny soupeře i diváky ze schůdku, na kterém je napsáno číslo 1.

Za triatlonovou sekci Vysočina Cycling

Ivoš Fišer

Určení leadera

Závod je složen z osmi etap. Důkladné prostudování etap před samotným závodem bylo velmi důležité ke stanovení taktiky a určení leadera. Již před závodem jsme vyhodnotili jako rozhodující 5. etapu, která měla asi 15km před cílem strmé stoupání na vrchařskou prémii se sklonem přesahujícím místy 20%. Role leadera proto jednoznačně padla na Martina Hunala.

Příprava před startem

Abychom neponechali nic náhodě, rozhodli jsme se s Martinem cestovat do Irska letecky, přestože zbytek týmu cestoval autem. Martin byl už před startem v dobré formě a nebylo by rozumné přivodit únavu dlouhým cestováním. Samozřejmostí byly masáže a kvalitní odpočinek před náročným závodem. Na závod jsme odcestovali 2 dny před startem, abychom se dobře aklimatizovali na místní podmínky. Na start se postavilo 35 pětičlenných týmů, tedy 175 startujících.

1. etapa

V úvodní etapě jsme měli za úkol pohlídat, aby neodjela žádná silná skupina, ve které bychom neměli zastoupení, a která by si mohla vytvořit nebezpečný náskok. To se nám podařilo a do cíle spurtovalo prakticky celé hlavní pole. Odskočená šestice měla náskok 6 sekund. Ze sparťanů jsem byl v cíli nejlépe, desátý v hlavním poli, celkově 16. místo. Jirka Nesveda 22. místo, Martin Hunal 25. místo. Martin bral navíc 2 bonifikační sekundy na prémiích, které se později ukázaly jako velmi cenné.

2. etapa

Druhá etapa měla v úvodu podobný průběh jako ta první. Nástup střídal nástup, ale nikomu se odjet nepodařilo. Až zhruba na 50km v okamžiku, kdy peloton najel na úzkou silnici, balík najednou zastavil a vepředu se utvořila skupina, v níž měla většina silných týmů jednoho svého zástupce. Tento okamžik jsme jako tým zazdili, protože jsme se v té chvíli občerstvovali. Chvíli jsme čekali, jestli se tempa neujme nějaký jiný tým, který vepředu nemá svého zástupce, ale žádný takový se nenašel. Náskok nebezpečně rostl a Martin začínal být nervózní. Nebylo už na co čekat, a tak jsem najel dopředu a začal tahat. Záhy se přidal celý tým a začali jsme pracovat pro Martina. Naše tempo ale nebylo zprvu příliš výrazné a náskok odjeté skupiny se nezmenšoval, spíše naopak, stále mírně rostl až ke čtyřem minutám. Proto se k nám přidal i další silný tým, který vepředu neměl svého zástupce, francouzský AVC Aix En Provence. Nejdříve s námi tahal pouze jeden jejich závodník, ale později se přidali i další. Náskok odjeté skupiny se začal snižovat. Posledních 20km před cílem nás čekal zvlněný terén a 3 horské prémie 3. kategorie. Tady se přidali i ostatní Francouzi a náskok začal rychle klesat. Vepředu jsem zůstal s Francouzi tahat už jen sám. Martin si hlídal své soupeře pro případ, že by chtěl někdo zaútočit. Náskok odjeté skupiny se nám nakonec úplně zlikvidovat nepodařilo, ale 28 sekund ztráty na sedmičlennou skupinu nemohlo mít na celkový vývoj závodu rozhodující vliv. I po náročném celodenním tahání na špici se mi nakonec v závěru etapy podařilo prosadit na 20. místo na cílové pásce. Martin Hunal dojel na 35. místě. Do cíle dorazilo asi šedesátičlenné hlavní pole.

3. etapa

Ráno před startem jsme si říkali, že už se nám nesmí stát to, co v předchozí etapě. Navíc byly na programu první větší kopce, takže příležitost pro Martina potvrdit roli leadera. Všichni se trochu prvních větších kopců obávali, což zapříčinilo i lehkou nervozitu v balíku. Tato nervozita měla za následek několik nepříjemných pádů. První přišel asi 75km na úzké silnici před první vrchařskou prémií 3. kategorie. Naštěstí jsme s Martinem jeli vepředu. Trochu se zpomalilo, aby se peloton po pádu znovu spojil. Toho využila čtveřice závodníků, která si začala budovat náskok. Po nájezdu do dalšího kopce, na němž byla prémie 2. kategorie, se pole začalo trhat a začalo se ostře závodit. Závodilo se i z kopce a přišel další pád, kde zůstal i jeden z předpokládaných leaderů domácího týmu. Vepředu zůstala již jen dvojice a balík loajálně opět zpomalil a čekalo se, než se závodníci dostanou po pádu zpět. Následující vrchařská prémie se proto jela jen zlehka. Martin si na ní dojel pro 3. místo. Za prémií se vše sjelo, a protože vepředu odjetí závodníci díky pádům v balíku získali velký náskok a do cíle nebylo již daleko, asi 30km, na špici začali jet závodníci z domácího týmu An Post Sean Kelly. Vinou chyby některého ze závodníků ale došlo opět k dalšímu pádu, který rozdělil hlavní pole na dvě skupiny. Nyní se už nečekalo. Vzadu zůstal ve žlutém jedoucí Švýcar, domácí tým asi vycítil šanci a skupiny se začaly nahánět. Naštěstí Martin byl c čelní skupině s Ondrou Pávkem, takže jsem nechal veškerou aktivitu na ostatních. Skupiny se nakonec asi 10km před cílem sjely. Byli dojeti i uprchlíci a tak spurtoval celý balík. Martin byl relativně v pohodě. Podařilo se mu dostat do spurtu na výhodnou pozici a na pásce z toho bylo pěkné 6. místo v etapě. Já dojel ve stejném čase na 26. místě. Přestože bylo v etapě několik pádů, naštěstí se nikdo z našeho týmu do žádného nepřipletl a mohli jsme se všichni v klidu připravovat na další den.

4. etapa

Pády v předchozí etapě nás trochu vystrašily, navíc to vypadalo, že 4. etapa bude velmi větrná, takže jasný plán byl, pohybovat se stále co nejvíce vepředu a sjíždět případné útoky. To se nám v podstatě dařilo, celý tým fungoval a žádné silné skupině se odjet nepodařilo. Hlavní pole se na větru sice silně zredukovalo, ale rozhodovalo se až v závěru. Tady ovšem přišla naše slabší chvilka. Asi 5km před cílem se krajina náhle otevřela a začal foukat velmi silný boční vítr. V té chvíli jsme s Martinem neměli nejlepší pozici, skupina se natáhla a my se snažili dostat co nejrychleji dopředu. Jel se terezín na doraz a skupina se začala trhat. Podařilo se nám dostat na hranici první dvacítky, ale dál už to nešlo. Martin nakonec obsadil 22. místo, ale bohužel ztratil 12 sekund na prvního. Já dojel 36. Po závodě se ukázalo, že menší ztráta v této etapě mohla mít velký vliv na Martinův celkový výsledek a Martin mohl jít později klidně i do žlutého dresu.

5. etapa

Tuto etapu jsme před závodem vyhodnotili jako klíčovou a celý závod směrovali především k ní. V této etapě se měly projevit Martinovy kvality ve strmých kopcích. Úvod etapy byl rychlý, v podstatě jako i v předchozích dnech. Nebezpečné nástupy se nám dařilo eliminovat. Výborně pracovali Ondra Pávek s Jirkou Nesvedou. V první části etapy byly na programu dvě vrchařské prémie 3. kategorie, kde si Martin připsal 3. a 2. místo, pak následovalo rovinatějších 30km před závěrečnými pěti vrchařskými prémiemi, z nichž ta předposlední 1. kategorie měla rozhodnout. V této rovinatější pasáži se podařilo odjet šestičlenné skupině, která si vytvořila asi dvouminutový náskok. 10km před finálovými kopci dovezl mně a Martinovi Jirka Nesveda pití a dotáhl nás na špici balíku. V tom okamžiku se na špici zrychlilo a Jirku napadlo, že nás zkusí odpojit. Bylo těsně po občerstvovačce, balík lehce zpomalil a my se najednou ocitli v úniku. S námi tam byl i žlutý Švýcar, leader závodu, který měl také zájem jet. Pochopil jsem, že je to šance, jak Martinovi ušetřit síly před rozhodujícím kopcem. Domluvili jsme se, ať se jen veze, a já se snažil aktivně tahat, aby byl náš náskok před kopci co největší. To se dařilo, zájem tahat jsme sice měli pouze čtyři, ale v tu chvíli to stačilo. Po najetí do prvních kopců jsme před sebou spatřili první odjetou skupinu, kterou se nám podařilo záhy sjet. Z této skupiny se však ještě před tím odpoutal francouzský závodník Rostollan. Jakmile jsme skupinu sjeli, neměl nikdo zájem jet. Žádný tým neměl vepředu svého leadera, pouze my Martina a Švýcaři ve žlutém jedoucího Langa. Řekl jsem Martinovi, ať se raději stále šetří a tahal jsem v podstatě pouze s Langem. Martin vždy jel jen na vrchařskou prémii. Bylo tedy jen otázkou, kdy nás balík sjede. V balíku se ovšem muselo zákonitě zrychlit a leadeři ostatních týmů se nemohli moc šetřit, to byla naše výhoda. Martin byl stále relativně odpočatý a připravený na rozhodující stoupání na vrchařskou prémii 1. kategorie. Balík nás nakonec sjel asi 3km před začátkem kopce. Já už toho měl docela dost, tak jsem se snažil si ještě těch pár kilometrů alespoň trochu odpočinout. Teď už to bylo jen na Martinovi. Martin najel do kopce vepředu a hlídal si s přehledem své soupeře. Nahoru na kopec nakonec vyjel čtvrtý z hlavní skupiny, a po sjezdu z kopce, který byl strmý stejně jako výjezd (po nerovné silnici, naštěstí přímé bez zatáček se dolů „letělo“ rychlostí téměř 100km/h) se vepředu vytvořila vedoucí čtveřice dvou Švýcarů, Martina a domácího závodníka týmu An Post Sean Kelly. Jelo se nadoraz a posledně zmiňovaný odpadl. Úplně vepředu však stále ještě jel osamocený Francouz. Skupinka se k němu rychle přibližovala, ale on svůj náskok v cíli s vypětím sil uhájil, i když jen o pouhých 9 sekund. Druhý dospurtoval Martin před oběma Švýcary. Do celkového vedení se tímto dostal opět závodník švýcarského týmu Atlas Jakroo, nyní Nicolas Baldo. Na druhé místo poskočil vítěz etapy Francouz Rostollan a Martin se posunul na 3. pozici pouze se ztrátou 7 sekund na prvního. Nyní Martina trochu mrzelo těch 12 sekund z předchozího dne. Na druhou stranu čtvrtý v pořadí ztrácel na Martina pouhou sekundu, takže dvousekundová bonifikace z první etapy přišla vhod. V tomto závodě prostě nakonec rozhodovaly jen sekundy. Já dorazil do cíle se ztrátou necelých dvou minut na 36. místě.

6. etapa

Tato etapa mohla ještě zamíchat pořadím, byla také dost kopcovitá, i když ten největší kopec byl ještě daleko před cílem. Každopádně domácí tým An Post Sean Kelly byl připraven útočit, protože předchozí etapa jim nevyšla úplně podle představ. Každopádně naším záměrem bylo hlídat Martinovu pozici a nepustit do úniku žádnou silnou skupinu, která by mohla Martina ohrožovat. V první části závodu se o to staral především Jirka Nesveda a Dan Vejmelka. Měli za úkol držet vysoké tempo hlavního pole. Bohužel tato etapa měla již na 60km vrchařskou prémii 2. kategorie, která se jim stala osudná a vepředu jsme s Martinem zůstali jen já a Ondra Pávek. Martin byl na prémii 2. a už věděl, že bojuje o dres nejlepšího vrchaře. Měl ovšem velmi zdatného soupeře, tmavého Angličana Clarka, který ho většinou na prémiích porazil. Podle předpokladů se už na této prémii začalo útočit. Čelo jsme si ale pohlídali a směřovali naše snažení k vrchařské prémii 1. kategorie na 102km. I přes četné sjíždění nástupů, které bylo ve dvou náročnější, se nám podařilo pohlídat soupeře a Martin mohl v kopci prokázat své kvality. Nahoru vyjel druhý opět za Clarkem a začalo mu být jasné, že ve vrchařích z největší pravděpodobností nevyhraje. Na kopci se na čele utvořila asi dvacetičlenná skupina, do které jsem si po několika kilometrech dojel ještě i já spolu s několika dalšími jezdci. Ondra bohužel zůstal vzadu, takže případná pomoc Martinovi zůstala již pouze na mě. Před cílem nás čekaly ještě 2 prémie 2. kategorie na 118km a 124km. Cítil jsem, že v kopci už Martinovi nebudu schopný nijak pomoci, tak jsem se alespoň snažil, aby mu před nimi nic neodjelo, což se podařilo. Do předposledního kopce najela první skupina kompaktní. Martin si soupeře ohlídal a já jsem s vypětím posledních sil oba kopce také přejel. Těsně před cílem, výbornou taktickou prací Švýcarů, poodjel ve žlutém jedoucí Baldo a o 10s si zvýšil náskok před svými soupeři. Martin dospurtoval na 13. místě a já na 16. místě. V celkovém pořadí se na čele nic zásadního nezměnilo, Martin zůstal 3., pouze já se posunul o pár pozic na 19. místo.

7. etapa

Před etapou jsme měli jediný cíl, hájit Martinovo postavení, a v cíli etapy se pokusit slušně spurtovat. S druhými Francouzi a prvními Švýcary jsme se domluvili, že každý tým dá 2 závodníky, aby určovali tempo. Ideální bude nechat odjet skupinu, která nás nebude ohrožovat a držet za ní přijatelný odstup. Tato strategie nám vyšla výborně přesně podle plánu. Jirka Nesveda s Danem Vejmelkou tahali ze začátku, v závěru, když už jim nezbývaly síly, je postupně nahradil Ondra Pávek a potom i já. Odjetou skupinu jsme před cílem sjeli. Několik kilometrů před cílem ještě odskočili 2 jezdci, kteří nikoho v čele neohrožovali. Závěr byl trochu nervózní a nebýt několika pádů, byli by před cílem sjeti. Takto přijeli 12s před hlavním polem. Do jednoho pádu se bohužel připletl i Ondra, Martin naštěstí zvládl vše bez problémů. Já jsem se soustředil na spurt. Před poslední zatáčkou před cílem jsem nastoupil a do cíle dospurtoval na 7. místě. Martin byl 29.

8. etapa

V poslední etapě jsme měli stejnou taktiku, jako v té předchozí. Opět jsme nechali odjet skupinu a udávali spolu s Francouzi a Švýcary tempo. V závěru etapy nás však čekaly okruhy a 3 vrchařské prémie 3. kategorie, které ještě nabízely šanci něco změnit, protože rozestupy na špici v celkovém pořadí nebyly velké. Skupinu jsme na okruzích sjeli a začalo se závodit. Snažil jsem se mít Martina pořád na očích, abych mohl v případě nějakých problémů rychle reagovat. Vedoucí Švýcaři si však své vítězství bez větších problémů uhlídali, a v kopci jeli takové tempo, ze kterého nebyl schopný nikdo odjet. Martin se za nimi pohyboval s přehledem, a tak vše směřovalo k cílovému spurtu. Ten byl trochu nebezpečný, předcházela mu série zatáček, podjezd, obrubníky, ale naštěstí se nic nestalo. Dojeli jsme s Martinem na 15. a 16. místě a radovali se, že se nám podařilo uhájit Martinovo celkové 3. místo. Ve vrchařské soutěži skončil Martin na 2. místě.

Závěrem

Náš tým předvedl v Irsku výbornou týmovou spolupráci, která vedla ke kýženému výsledku. Martin zhodnotil závod se slovy: „Hodně lidi si myslí, že jsem si výsledek vyjel sám, ale tak to není. Nebýt celého pětičlenného týmu, se kterým jsme tady startovali, tak by se nám to nepovedlo. Všem klukům jsem každý den za jejich práci poděkoval. Odvedli velký kus dobré práce." I ostatní kluci byli spokojeni, že jejich úsilí dokázal Martin zhodnotit kvalitním výsledkem. Martina je zase potřeba pochválit, že unesl zodpovědnost za výsledek týmu, který na něj celý závod pracoval a dokázal prodat své schopnosti v rozhodujících okamžicích.
Dobrý pocit mohou mít i cyklisté z Vysočiny, protože Martin i já zde žijeme a rádi ji reprezentujeme. Martin začínal na biku, takže v jeho výsledku mohou najít inspiraci i mladí bikeři, kterých je v současnosti na Vysočině mnohem víc než silničářů.